Tuka Dlažka z pohledu zlomeniny

Napsal Duha Klub Dlažka dne 13.prosince 2016

Myšlenku ,,jet na Tuka Dlažku,, jsem měla už od konce Levé Ořechové. Nenahraditelný kolektiv a zábavný program mi chyběl a něco jako sádra na noze mě nemohlo zastavit. Povedlo se mi přesvědčit rodiče a už mi nic nebránilo. Skoro. Po příjezdu a přivítání se všemi účastníky jsem se bohužel dozvěděla, že nebudu na pokoji s ostatními, protože chatky byly zbytečně daleko od jídelny a dospělákům nepřišlo vhodné, abych hopkala tak daleko (mohla bych si přece ublížit že :-)




První na programu byly seznamovací hry. Dozvěděli jsme se, kdo se jak jmenuje a taky, že jsme celkem hloupí a neumíme udržet jednoduchý vytleskaný rytmus. Pak následovala běhací hra Tuxeso (Tuka pexeso). Je zřejmé, že moje účast byla vyloučena. Místo toho jsem se bavila vystřihováním obrázků z kalendářů, aby se pak mohly vyvěsit na nástěnku. Po skončení hry jsme se nasytili dobrou Tuka večeří a šli spát.

Další ráno jsem si užívala blažený pocit klidu v hřejivé posteli, zatímco se ostatní rozcvičovali venku v ranní rose smíchanou s prvním sněhem. Po vydatné snídani pár lidí nevinně přeskočilo ranní hygienu, a jelikož venkovní teplota nebyla moc příjemná, vedoucí se rozhodli zabavit nás vevnitř.

Pod pojem psychotest si člověk vybaví něco složitého či nudného. Na Tuka Dlažce je opak pravdou. Úkolem „nakresli sám sebe“ jsme se dobře pobavili. Naše skupinka na konci stolu si úkol převzala po svém a začali jsme se kreslit navzájem :D.

Na fakt, že nemůžu normálně chodit, jsem ani nepomyslela až do doby, kdy se vedoucí rozhodli udělat ringo cestu. Chvíli jsem se z okna s čajem v ruce dívala, jak ostatní zápasí s břečkou a terénem přírody, ale pak mě Mussur zabavil. Loupání cibule a krájení buřtů, mě dostatečně zaměstnalo. Hodinu na to jsem zase seděla s kamarády u stolních her a užívala společných chvil. Po obědě následovaly dvě společenské hry. První spočívala ve vyznání lásky pomocí pěti náhodných slov napsaných spoluhráčem. Celkem se divím, že výbuchy smíchu nezbořily hernu. O něco náročnější byla druhá hra, kdy jsme se podle mluveného popisu snažili nakreslit obrázek.

Počasí nám sice pořád nepřálo, ale kreativita vedoucích neznala hranic. Dokázali z jídelny udělat fotbalové hřiště během pár chvil. Nutno říct, že se nehrál obyčejný nudný fotbal, ale zvětšený fotbálek, kde místo figurek poskakovali účastníci. Z jídelny do kuchyně, kde jsem krájela cibuli a připravovala pomazánku (jelikož fotbal se sádrou prej hrát nejde), docházel nehorázný řev hrajících týmů.

Svačina, společné vytváření plakátů a další outdoorovka. Bylo kolem deváté hodiny, když se mí kamarádi vydali na túru po 4-5ti členných týmech. Úkolem hry bylo vyvěsit plakáty na vedoucími určená místa (například Troják)-čím vzdálenější místo, tím víc bodů. Nemůžu říct, jaká byla jejich cesta ve tmě a zimě, ale když po jedenácté přišli, slyšela jsem povedené příběhy z putování. Pár chvil poté nastalo hromadné čištění zubů. Tu noc se nám všem spalo dobře-i když jsem měla sádru, strhaná jsem byla dost.

Další den probíhalo všechno podobně, akorát úplně jinak. Pro mě. Za přítomnosti Mussura, onoho starostlivého pána, který se bál, že si něco udělám při cestě na záchod, jsem se běhacích her nijak nezúčastňovala. Vtipnej byl moment, když mi řekl, že odjede před obědem, a že vedení akce přenechá Dzherrymu. V ten moment mi v hlavě zazněl mně známý ďábelský smích.

Po obědě mi vedoucí udělali obrovskou radost, když mi řekli, že se můžu částečně zúčastnit venkovní hry. Zvlášť, když mě jeden z nich nesl v náručí dolů na hřiště. Posadil mě na židli, kterou mi přinesl další vedoucí. Mým úkolem bylo sledovat hru, povzbuzovat a zapisovat skóre týmů. Někdo by si mohl myslet, že by bylo lepší sedět v jídelně a vegetit, ale to je omyl, protože vtipné hlášky a držkopády padaly jeden za druhým.

Ani večer vedoucí nezklamali. S motivem 17.listopadu, jakožto bojem studentů za svobodu, nám zpestřili večeři. Představte si, že sedíte, jíte, debatujete s kamarády o tom, co to vlastně jíte a najednou do jídelny vtrhne banda vedoucích v převleku ,,Veřejné bezpečnosti,,s falešnými puškami v rukách a začne z plných plic řvát: "VŠICHNI OKAMŽITĚ NA ZEM! NIKDO SE ANI NEPOHNE! JSTE ZATČENI ZA VYVĚŠOVÁNÍ PROTESTANSKÝCH PLAKÁTŮ PO OKOLÍ!". Pak nást rozdělili do tří skupin, svázali lanem a odvedli do "vězení". Každá skupina byla v zajetí na odlišných místech tábora. My jsme byli odvedeni na jednu z velkých chatek. Úkolem bylo se dostat podle nalezených zašifrovaných indicií ven. Malé zdržení jsme utrpěli, když nám jedna indicie zapadla za skříň a nemohli jsme ji najít. Nakonec jsme se dostali z budovy a spolu s dalšími skupinami jsme zahnali věznitele na útěk. Podle mě to byla naprosto parádně promyšlená originální hra, která posílila týmového ducha a připomněla důležitou událost.

Další den jsme sekali dřevo – oni sekali to z lesa a já to z pastelek. Pak proběhla přeměna jídelny na casino, prodělání/vydělání imaginárních peněz, rozdělení do společenských vrstev podle majetku, losování charakterů, které má člověk představovat celý večer. Pokud jste král nebo papež, vaše večeře podle toho vypadá. Horší to měli čističi bot a prostitutky, kteří jedli salát a pili osolenou vodu. To všechno bylo doprovázeno neskutečnou srandou.

V hlavě mi utkvěla závěrečná diskotéka. V ten večer si člověk uvědomí, že je to poslední noc strávená takřka mimo realitu. Ani si nevzpomenu, v kolik jsme šli spát, ale je úplně jasné, že po večerce nikdo spát nešel.

Ráno bylo těžké. Rychlé balení, snídaně, poslední zážitky a pak "achjo domů".