Když člověk překoná strach, může zažít něco úžasného

Bylo to poprvé, co jsem vycestovala do cizí země sama. Když byl workcamp daleko, těšila jsem se, ale čím víc se blížil, tím víc jsem měla strach a říkala si, Kristýno, cos to zase udělala za hloupost. Jenže měla jsem letenky, které nešlo zrušit, a upsala jsem se Vám, a já své slovo držím. Chudák táta, který mě šel doprovodit na letiště, vypadal jsem jako hromádka neštěstí (do tohoto všeho se ještě bojím létání). Poté, co jsem přistála a nasedla do metra, se všechno změnilo.

Naproti mě seděla holka s krosnou a hned mě oslovila. Byla Australanka, která se vydala cestovat sama kolem Španělska. Od té chvíle ze mě vše spadlo. Chodila jsem Madridem, usmívala se a stále se ztrácela, protože mě uneslo město a já nebyla schopná se soustředit na cestu.

Druhý den jsem vyrazila na workcamp. S campleaderem jsme se měli setkat na nádraží před autobusovou kanceláří–poznávacím znamení bylo bílé triko, takže si umíte představit, jak to vypadalo–spousta lidí s bílým trikem, ale ani jeden nevypadal, že by na někoho čekal. Čekala jsem 15 minut a za dalších 15 minut už jel bus, tak jsem se rozhodla jít. Jízdenku jsme si koupila už předem přes internet (pro jistotu) a zvolila jsem si místo 17, protože je mé oblíbené. Na tom místě ale už seděla nějaká slečna, a tak jsem se posadila vedle ní. Brzy ale přišel pán, že tohle místo je jeho. Naštěstí se ukázalo, že slečna sedí špatně. Pak se mě pán zeptal, jestli mluvím jen anglicky a já, že ano a on se usmál a řekl, že je Gonzalo, campleader z Monlerasu, takže jsme se stejně nakonec setkaliJ. Cestou jsme si povídali a ze mě opadly všechny obavy a cítila jsem se skvěle.

Na campu jsem si také našla nejlepší přítelkyni Isabelle. Když jsem odjížděla, nechtěla jsem se s ní vůbec rozloučit. Měla jsem pocit, že se známe celý život,  že je to jen jedna z mých kamarádek z Prahy, kterou zase zítra uvidím. Obě jsme loučení oplakaly. Před odletem jsem byla ještě dva dny v Madridu, stále jsme byly v kontaktu a po příletu do Prahy jsme si volaly dvě hodiny. V sobotu mě přijede navštívit a já plánuji to stejné. Prostě už jedna bez druhé nemůžeme být a doufám, že to tak i zůstaneJ.

Také jsem se zamilovala do Španělska. Nejvíce mě okouzlila vesnička Monleras, kde byl workcamp. Občas jsem prostě nechtěla věřit svým očím, že je reálné to, co vidím. Měla jsem pocit, jak kdybych byla ve filmu a přede mnou byly jen samé kulisy. A lidé ve Španělsku! Jsou tak milí, otevření a přátelští! Byl pro mě šok se vrátit zpět.

Samozřejmě tam byly i záporné stránky, ale myslím, že kladné je převyšují, a jak říkávala má babička, v životě se má myslet jen na to dobréJ.

Poslední věc, kterou bych chtěla dodat a zároveň je to takové shrnutí mého workcampu–zjistila jsem, že když člověk překoná strach, může zažít něco úžasného.

Kristýna Šraierová

Přečtěte si o nás

členství

Dveře otevřené mají u nás ale všechny skupiny lidí, kteří mají smysl pro humor, chtějí se scházet a souhlasí s ideály, které Duha naplňuje.

---

historie

Duha má za sebou více než 25 letou historii. Zajímává vás, jak v roce 1989 vznikala?

---

napsali o nás

Čas od času o nás někdo něco napíše. Dělá nám to radost, o kterou se s vámi rádi podělíme.

---

výroční zprávy

---

stanovy

---

Naše programy

trochujinak - zkus workcamp

Máš chuť pomáhat? Chceš si vyzkoušet zajímavou práci? Chceš vytvářet skutečné hodnoty s partou skvělých dobrovolníků? Láká tě USA, Kanada, Nový Zéland, Austrálie či Asie? Nebo chceš procestovat Evropu? Zkus Workcamp!