Jitčin dobrovolnický rok v Itálii
Napsala Jana ©oupalová dne 3.března 2010
Jitka Marelová: Rok 2009 jsem strávila v Miláně na dobrovolnickém pobytu, kam mě vyslala Duha – sdružení dětí a mládeže (www.duha.cz, www.trochujinak.cz ). Jmenuji se Jitka Marelová a narodila jsem se v roce 1983 v Praze. V roce 2008 jsem absolvovala obor psychologie a speciální pedagogika na Univerzitě Karlově. Do Itálie jsem přijela, abych zde získala pracovní zkušenosti, nové jazykové dovednosti a celkově si rozšířila obzory pobytem v jiné zemi. Více než 11 měsíců zde strávených předčila všechna má předodjezdová očekávání.
Evropská dobrovolná služba
Pracovala jsem v Miláně v organizaci Casa per la pace společně s dalším dobrovolníkem z Turecka. Umožnil mi to program Evropské Komise, který se nazývá Evropská dobrovolná služba (EVS) a umožňuje mladým občanům EU (od 18 do 30 let věku) vycestovat „na zkušenou“ do zahraničí. Oproti podobnému programu, známému jako Erasmus, je tento zaměřen na neakademické vzdělávání, tj. v praxi, a na setkání se s místní komunitou. Jeho účastníci nemusejí mít žádné jiné předpoklady, než motivaci věnovat několik měsíců svého života dobrovolné práci v organizaci podle svého výběru a zájmu. Evropská unie finančně zajistí pokrytí základních životních potřeb dobrovolníka v místě pobytu (stravu a ubytování), kapesné, cestovní náklady do a ze země pobytu, pojištění i jazykový kurz aj. Dobrovolník ani jeho hostitelská organizace s realizací tohoto projektu nemají spojeny žádné výdaje. Musí ale prokázat oboustrannou motivaci ke vzájemnému interkulturnímu učení.
Casa per la Pace Milano
„Moji“ organizaci v Miláně jsem si vybrala, protože organizuje aktivity, ve kterých jsem se chtěla po skončení vysoké školy dále vzdělávat. Casa per la pace Milano se zabývá vzděláváním pro mír – konkrétně se ve svých aktivitách zaměřuje na výchovu pro řešení konfliktů a na multikulturní výchovu. Reagují tak na zvyšující se potřebu ovlivňovat veřejné povědomí v otázce přistěhovalectví, které začíná být palčivým problémem nejen v Miláně ale v celé Itálii. Činí tak různými vzdělávacími aktivitami zaměřenými na všechny generace.
Provozují například interaktivní výstavu pro děti na základních školách, která je zaměřena na boj s předsudky vůči cizincům a na rozvoj tolerance k odlišnostem mezi lidmi. Dále organizují workshopy na středních školách rozvíjející dovednosti řešit konflikty nenásilnou cestou. Pro mladé profesionály v sociální oblasti a pedagogice pořádají dlouhodobý kurz divadelní metodologie „divadlo forum“ od Brazilce Augusta Boala, která si klade za cíl aktivizovat diváky k přetváření svého prostředí ke své vlastní spokojenosti. Pro starší generace nabízejí různé besedy, tématické vzdělávací večery a kurzy.
Na aktivitách organizace jsem se podílela buď jako pozorovatel, student výcviku či jako asistentka koordinátora těchto aktivit. Moje hlavní náplň práce sestávala ze spoluorganizace dvou mezinárodních školení o využití dramatických metod pro interkulturní učení, která mi přinesla mnoho zkušeností v přípravě a realizaci projektů. EVS vhodně doplňuje akademické vzdělání tím, že díky plnému zapojení se do práce organizace umožňuje učit se praxí pro praxi.
Organizace práce v Casa per la Pace se snaží uvést do praxe a fungovat podle principů, které definoval Gándhí. Jednou z hlavních myšlenek je, že nástroje použité k dosažení cílů stanovených na začátku jakékoli činnosti jsou významným faktorem určujícím konečnou podobu těchto cílů. Na úrovni makrokonfliktů se toto reprezentuje například přesvědčením, že chceme-li docílit míru použitím zbraní, nebude tento mír dlouhodobě stabilní a udržitelný.
Spíše než s mezinárodními konflikty se ale v každodenním životě setkáváme s problémy ve vztazích s druhými lidmi–s blízkými, mezi kolegy a také nás často ovlivňují naše vlastní, vnitřními konflikty. Všechny tyto problémy ve vztazích jsou významnými faktory práce v pomáhajících profesích, jako je učitelství, poradenství, lékařství atd.
Zdá se logické konstatování, že člověk, který neumí účinně řešit konflikty se svými kolegy, ve své rodině nebo sám v sobě, nebude pravděpodobně schopný vést například workshopy o řešení konfliktů pro středoškolskou mládež natolik dobře, jako kdyby je vedla zcela vyrovnaná osobnost. S mými kolegy jsme se tedy scházeli každých 14 dnů na společných sezeních, kterým jsme říkali „pensatoio“ (místo k přemýšlení), kde jsme diskutovali a sdíleli názory na témata jako je osobní svoboda, strategie řešení konfliktů, moc atd. a tím jsme pracovali sami na sobě, abychom práci pro druhé lidi mohli vykonávat co nejlépe.
Jazyk a lidé
Většina mých kolegů v Casa per la Pace mluvila anglicky, což mi usnadnilo zabydlování se. V situaci, kdy ale nebyl dostupný žádný překladatel, na mě ale velmi brzy dolehla realita naprosté izolace a nedostupnosti všech druhů informací.
V rámci EVS jsem měla hodiny italštiny zdarma. Docházeli jsme na individuální výuku k učitelce, která neuměla anglicky, takže nás to skutečně nutilo komunikovat pouze italsky. Byla to vzdělaná dáma, která nás zázračně přiměla mluvit už od začátku, tedy s minimální slovní zásobou, jak o aktuálních problémech mezinárodních vztahů, tak o psychologii nebo i vaření. Po cca 2 měsících jsem začala rozumět nejen textu ale i mluvenému slovu, s čímž přišla velká úleva a radost z překonání izolace.
Vedle své učitelky jsem potkala mnoho dalších, velmi zajímavých lidí. Každý EVS dobrovolník má svého mentora – někoho, kdo se stará, zda se mu v nové zemi daří dobře. Můj mentor se celý život věnoval obchodování s látkami (jak příznačné pro město módy) a také už publikoval několik knih a básnických sbírek. Prováděl mě a mého tureckého spolu-dobrovolníka každý týden jinými částmi města a povídal si s námi o historii, náboženství a umění Itálie. Od něj jsem se naučila, že moudří lidé mluví málo a tím málem, co řeknou, sází semínka do druhých lidí. Člověku to třeba chvíli trvá, než v sobě vytvoří živnou půdu pro tato semínka, když se tak ale stane – když je připraven, ta semínka pak vzklíčí. Díky němu jsem začala psát své první povídky. Na začátku roku mi totiž přál, ať jsem schopná vyprávět příběhy. I další kolegové v Casa Pace byli výjimečné osobnosti, díky kterým jsem se hodně naučila už jen třeba tím, že jsem je mohla pozorovat při jejich práci.
Poznávání Itálie
Jsem člověk, který potřebuje dobře znát své prostředí a orientovat se v něm, takže kromě svých pracovních povinností jsem se hodně věnovala poznávání Milána, jeho okolí i zbytku Itálie. Miláňané si mi na své město často stěžovali. Že je příliš velké, neosobní a špinavé atd. Vím, že jsou v Itálii i hezčí města, ale já jsem v Miláně strávila jeden z nejlepších roků svého života, takže jejich názory nesdílím. Na město, ve kterém žijí, si stěžují lidé všude, i v krásné Praze. Proto považuji za velmi důležité udržet si pozitivní mysl a neustále objevovat skryté možnosti svého města. V Miláně se mi to dařilo: objevila jsem například nedaleko za městem (na konečné stanici metra) farmy, kam se mohlo jít s dětmi krmit krávy a pít čerstvé mléko z automatu, trampolíny v parku, klubová kina, taneční večery na náměstích města a mnoho dalšího.
Na své procházky do ulic a parků jsem nikdy nevyrážela bez svého fotoaparátu. Zimní mlžný opar v ulicích Milána jsem totiž považovala za neodolatelný; v horkých letních dnech jsem ráda pobývala v některém z mnoha parků, kam lidé chodí za různými příjemnými činnostmi, jako třeba hraní na hudební nástroje nebo povídat si se sousedy; nejvíc jsem si však oblíbila fotit staré milánské tramvaje.
Hodinu jízdy od města jsou Alpy a několik úchvatných jezer, za 3 hodiny jsem mohla být u moře, nebo v jiných významných městech – Benátkách, Bologni, Florencii. Zaletět si z Milána do Říma, Neapole nebo Palerma vyjde levněji než jet vlakem. Své úplně nejkrásnější zážitky z Itálie mám z Ligurie. Procházky po svazích nad mořem mezi městečky v oblasti Cinque Terre jsou pro mě nezapomenutelné.
V rámci své práce jsem měla možnost cestovat na různá školení po Evropě a poznat tak spoustu zajímavých lidí z různých zemí pracujících v neziskovém sektoru.
Po skončení dobrovolnického pobytu jsem se rozhodla ještě nějaký čas zůstat, pilovat svou italštinu a pracovat–poprvé v životě – manuálně: v café a barech. Tato zkušenost byla podobně k nezaplacení jako předešlé měsíce v neziskové organizaci.
Jako třešnička na dortu–jako výsledek mého roku v Itálii plného zajímavých setkání a sebepoznání byla pak moje zkušenost z kurzu meditace v Toskánsku, který mi pomohl zvládnout poprvé v životě mé věčně roztěkané myšlenky.
Poznávání italské mentality
Díky vhledům do italské mentality jsem mohla lépe poznat tu svou, českou. Často jsem v Itálii zažila tzv. „kulturní šok“, okamžik, kdy jsem si řekla: „Jak to můžou dělat? To je úplně divný/ jiný než u nás.“
Jeden z těchto momentů se udál hned první týden, kdy jsem se zeptala svého šéfa: „A proč tolik jíte?“ a on mi typicky po italsku odpověděl: „Protože je to potěšení.“ Musela jsem se začít smát; nikdy předtím by mě takováhle odpověď nenapadla. Pro mě bylo předtím jídlo jedna z těch několika věcí nutných k životu jako je spánek a pití, ze kterých není třeba dělat něco mimořádného. Od té chvíle jsem si začala uvědomovat, že co Italy činí tak na první pohled spokojenější, je možná jejich schopnost užívat si malé radosti všedního dne a že na ně nedají dopustit. Češi často kladou důraz na práci a nedopřejí si klidu, dokud není udělána perfektně nebo není splněn termín. Každá práce se může vždycky udělat ještě lépe, takže by se mohlo pracovat do nekonečna. Italové vědí, jak je důležité odpočívat a nenechají si vzít své radosti, své siesty, protože život je na prvním místě, nežijí proto, aby pracovali.
Viděla jsem, jak fungují neformální skupiny v Itálii. V těch českých se většinou přirozeným způsobem objeví nějaký vůdce, který facilituje to, co ta skupina dělá. V Itálii se na tuto pozici nikdo nehrne a všechno je díky tomu celkově organizováno jinak. Zdálo se mi, že důležitější než to, aby se efektivně využil čas, je v Itálii důležité cítit se společně dobře, to znamená, že se více toleruje individuální tempo jednotlivých členů skupin než například v Čechách. V Itálii jsem se naučila, že čekání není ztráta času. Chce to jen trochu tolerance a mít otevřené oči–a člověk může zažít nebo vymyslet to, na co by jinak neměl čas.
Další rozdíly jsem pozorovala v oblasti kvalita versus kvantita. V Itálii jsem například ve společnosti nepila mnoho vína, ale vždycky bylo kvalitní. Vypozorovala jsem, že Italové si zakládají (nejen) na kvalitních potravinách. Oproti tomu v Čechách, jak se domnívám, je důraz spíše na kvantitu než na kvalitu, Pije se hodně piva, hodně vína, hodně se jí a nebývá důležité, aby to bylo vyrobené z nejlepších surovin. Klást důraz na kvalitu je v Česku, myslím, stále mnohdy považováno za snobství. To se ale už také pomalu mění.
A další rozdíl, který se ale těžko vysvětluje a uvádí na příkladu, jsem v Itálii spatřovala v důrazu na vedení života ne podle racionality, ale podle emocí. V Čechách jsem se spíš setkávala s poučením: řiď se tím, co ti radí starší a zkušenější. V Itálii se mi zdálo, že lidé si víc všímají svého prožívání a při rozhodování dají spíš na hlas srdce, než na rady od jiných.
Život v jiné zemi
Tento rok jsem se hodně naučila díky mému působení v Casa Pace, ale také díky tomu, že jsem měla možnost žít v jiné zemi, v Itálii.
Zažila jsem spoustu neobvyklých, dříve nepoznaných situací, potkala lidi, které jsem ještě nikdy předtím neměla možnost potkat. Mohla jsem si tak rozšířit povědomí o tom, „co je možné“ a obohatit tak svůj života doma.
Nutno říci, že to byl i „osamocený“ rok, kdy se mi často stýskalo po známých místech a lidech doma. Na jedné straně to bylo těžké zvládnout, na druhou stranu jsem si ale moc dobře uvědomovala, že mi to celé přinese hlavně pozitiva. Stala jsem se snad psychicky odolnější, poznala jsem lépe sama sebe a naučila jsem se, jak zvládat nečekané situace. Nakonec jsem došla k tomu, že každá zkušenost je pozitivní zkušenost–stačí si jen uvědomit, v čem byla přínosná.
Vítám na pobytech v zahraničích možnost vymanit se ze svých domácích zvyků a navyklých struktur vlastního myšlení, ve kterých se nejeden uvězní v průběhu času. Do nové země mám možnost přijet jako nepopsaný list, jako zcela svobodný člověk a je jenom na mě, jaké budou mé dny, čím je kromě svých pracovních povinností naplním. A to je další přínos pobytu v zahraničí–že člověk může začít dělat věci, o kterých by ho dříve nikdy nenapadlo, že je bude dělat. Já jsem například v Miláně poznala skupinu lidí, která tančí lidové tance z jihu Itálie a Francie a ačkoliv jsem si předtím myslela, že nemám pro tanec talent, mí místní kamarádi mě vyvedli z omylu a všechny mě je snadno naučili.
Od začátku pobytu v Miláně jsem si často připadala jako malé dítě. To když jsem například zabloudila a objevila pár bloků od mého domu krásnou zahradu ve starém korytu jednoho z věhlasných milánských kanálů aj. Umožnilo mi to vrhat se do nových zkušeností bez obav, které bych možná měla doma, protože tady v Itálii je to přeci jen „na zkoušku“. Po čase jsem se přestala ostýchat ptát se, když jsem něco nevěděla, a i k užívání jazyka jsem se postavila jako malé dítě – byla jsem beze strachu, že udělám chybu, protože hlavní je, že se snažím mluvit–nemluvě o faktu, že když nejsem nervózní, slovíčka naskakují rychleji.
Každý den jsem zažívala dobrodružství díky setkávání se s dosud neznámým. Pobyt v jiné zemi podle mě činí člověka tolerantnějším k nejistotě a k tomu, co je odlišné. Učí člověka ptát se a zjišťovat si informace, než si vytvoří názor. Všechno tohle nakonec přispěje k tomu, aby vedl klidnější a vyrovnanější život i po návratu do své země.
A co dál?
Měsíc po návratu již můžu říci, že přínosem mé zkušenosti z EVS je zvýšená sebejistota. Musela jsem v průběhu své stáže v zahraničí zvládnout tolik dříve neznámých situací a naučila jsem se tolik nových věcí, že jsem si začala víc věřit. Určitě bych ráda využila naučené dovednosti z vedení workshopů o řešení konfliktů a z organizace mezinárodních školení ve své budoucí práci, protože to považuji za velmi smysluplnou činnost. Ráda bych se také ještě dále vzdělávala v dramaterapii, která spojuje můj zájem o psychologii a divadlo.
Ale kdo ví, co přijde. Pobyt v jiné zemi člověka mj. naučí, že nic není dané, že všechno se může změnit. A to je myslím pro život celkově užitečný poznatek.
Doporučuji všem pod 30 let věku nenechat si uniknout tuto příležitost a taky jet na EVS.
Jitka Marelová
Praha, 25. 12. 2009
Přečtěte si o nás
členství
Dveře otevřené mají u nás ale všechny skupiny lidí, kteří mají smysl pro humor, chtějí se scházet a souhlasí s ideály, které Duha naplňuje.
historie
Duha má za sebou více než 25 letou historii. Zajímává vás, jak v roce 1989 vznikala?
napsali o nás
Čas od času o nás někdo něco napíše. Dělá nám to radost, o kterou se s vámi rádi podělíme.
výroční zprávy
stanovy
Naše programy
trochujinak - zkus workcamp
Máš chuť pomáhat? Chceš si vyzkoušet zajímavou práci? Chceš vytvářet skutečné hodnoty s partou skvělých dobrovolníků? Láká tě USA, Kanada, Nový Zéland, Austrálie či Asie? Nebo chceš procestovat Evropu? Zkus Workcamp!